MILÁČKOVÉ A STARÉ KŘIVDY III.
31.05.2019 19:42
Minulý díl jsme skončili popsáním charakteru daru. Dnes se zastavíme u dalších rysů, a to formy a účelu daru. Obě mají zásadní vliv na dobu před smrtí zůstavitele, za níž lze započtení darů do dědictví provést.
4) Forma daru
V principu je třeba rozlišovat mezi dary věcnými a peněžními. Ty peněžní totiž generelně jde započítávat (pokud nejsou obvyklé, viz náš předchozí díl) na dědictví i za dobu delší, než 3 roky před smrtí zůstavitele. Nejvíce je tento prvek zdůrazněn u toho, když zůstavitel zaplatí za zletilého obdarovaného jeho dluhy. A tím se dostáváme k další charakteristice, kterou je …
5) Účel daru
Tím je míněno, na co byl dar poskytnut. § 1661, odst. 1 OZ totiž praví, že se započte to, co zůstavitel dal dědici za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či se započetím podnikání. Na povinný díl se započte i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého dědice. Vliv na lhůtu je zásadní – u těchto darů se započítává vše, pokud zůstavitel lhůtu na 3 roky naopak výslovně nezkrátí.
6) Vůle zůstavitele k započtení
Jak jsme již postupně uvedli již výše, a proto spíše pro přehlednost je třeba vypíchnout, jaký má vůle zůstavitele vliv na délku lhůt a zda lze lhůty měnit i bez vůle zůstavitele.
Takže v principu je v prvé řadě třeba říct, že provést započtení daru jak z vůle zůstavitel, tak i bez jeho vůle.
Započtení z vůle zůstavitele se odráží od § 1660 a § 1662 OZ, které taxativně vypočítávají případy, při kterých dochází ze zákona k započtení na povinný díl nepominutelného dědice. Lhůta pro zápočet je vůlí zůstavitele prodloužitelná na dobu delší než 3 roky, a to u všech darů s výjimkou darů uvedených v § 1661 OZ (viz výše), kde naopak zákon předvídá dobu delší a zůstavitel může toto prodloužení omezit.
Naproti tomu započtení nezávisle na vůli zůstavitele vychází z § 1664 OZ, ze kterého vyplývá, že soud může provést započtení na dědický podíl, přestože to zůstavitel nepřikázal, pokud by byl jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn. Soud tak obvykle učiní na návrh znevýhodněného nepominutelného dědice, může však tak učinit i bez takového návrhu. Soud by přitom měl přihlížet zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k tomu, že dědici ze zákona nebo z pořízení pro případ smrti poskytl bezplatné plnění způsobilé započtení, k okolnostem, jež poskytnutí bezplatného plnění podmiňovaly či provázely, k míře znevýhodnění a v neposlední řadě také k chování nepominutelného dědice k zůstaviteli za jeho života (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp.zn. 21 Cdo 4159/2007).
Tolik tedy k jednotlivým modifikujícím skutečnostem kolace.
A teď ještě dvě velmi podstatné informace. Je třeba si také říci, v jaké hodnotě se dary započítávají a jakou formou se poté započtení realizuje.
HODNOTA DARU PRO ZAPOČTENÍ
Základní pravidlo stanovuje § 1659 OZ, když určuje, že započtení se provádí v hodnotě daru dle doby odevzdání. Dané pravidlo však neplatí bezvýjimečně, neboť dle věty druhé zmíněného ustanovení může soud v mimořádných případech rozhodnout jinak. Mohou totiž nastat případy, kdy je třeba přihlédnout ke změnám hodnoty daru v období mezi bezúplatným nabytím a úmrtím zůstavitele, případně obdobím, kdy došlo k převodu věci z obdarovaného na třetí osobu ještě za života zůstavitele. Půjde však o případy výjimečné, kdy je třeba v zájmu dosažení spravedlivého majetkového vypořádání mezi spoludědici zohlednit zvláštní okolnosti každého konkrétního případu. Změnu hodnoty daru je možno zohlednit pouze tehdy, nemá-li svůj původ ve změně stavu předmětu daru, jež spočívá v zásluhách obdarovaného (např. v následných investicích či opravách předmětu daru uskutečněných obdarovaným po nabytí daru), a jen tehdy, spočívá-li změna hodnoty daru výhradně v mimořádných okolnostech (souvisejících např. se změnou cenových předpisů či situací na trhu), jež způsobí značně rozdílné ceny předmětu daru v době, kdy byl dědici poskytnut a v době smrti zůstavitele, aniž by na tom měl obdarovaný jakoukoliv zásluhu. Přihlédnout je přitom výjimečně možné nejen k mimořádnému zvýšení obvyklé ceny darované věci, ale také k výjimečnému snížení hodnoty daru (k němuž došlo např. v důsledku neočekávaných přírodních či společenských událostí), kdy by nebylo spravedlivé, aby obdarovanému dědici byly započítávány také dary, které mu ve skutečnosti nepřinesly (bez jeho zavinění) žádný prospěch, případně mu dokonce způsobily škodu. Lze tedy uvažovat jak o variantě, že se započte hodnota daru v hodnotě vyšší, než jaká byla v době odevzdání daru, tak o započtení hodnoty nižší.
FORMA ZAPOČTENÍ
To, co nyní uvedeme, je nejčastěji předmětem omylu dědiců. § 1658 říká, že započtení na povinný díl nebo na dědický podíl NEZAKLÁDÁ POVINNOST NĚCO VYDAT!!! Takže ten, koho zůstavitel za svého života preferoval, zvýhodňoval, nemusí nic vracet, nic např. dát, vydat, převést na ostatní dědice. Zákon totiž nezná navrácení darů do majetkové podstaty pozůstalosti. Tedy co obdarovaný jednou dostal, mu zůstane a vpočtením se pouze o hodnotu daru sníží jeho zbývající dědický díl, resp. převyšuje-li hodnota darů výši jeho dědického dílu, nedostane už nic dalšího a dědictví se rozdělí jen mezi zbývající dědice.
ZPĚT NA SEZNAM ČLÁNKŮ
V principu je třeba rozlišovat mezi dary věcnými a peněžními. Ty peněžní totiž generelně jde započítávat (pokud nejsou obvyklé, viz náš předchozí díl) na dědictví i za dobu delší, než 3 roky před smrtí zůstavitele. Nejvíce je tento prvek zdůrazněn u toho, když zůstavitel zaplatí za zletilého obdarovaného jeho dluhy. A tím se dostáváme k další charakteristice, kterou je …
5) Účel daru
Tím je míněno, na co byl dar poskytnut. § 1661, odst. 1 OZ totiž praví, že se započte to, co zůstavitel dal dědici za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či se započetím podnikání. Na povinný díl se započte i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého dědice. Vliv na lhůtu je zásadní – u těchto darů se započítává vše, pokud zůstavitel lhůtu na 3 roky naopak výslovně nezkrátí.
6) Vůle zůstavitele k započtení
Jak jsme již postupně uvedli již výše, a proto spíše pro přehlednost je třeba vypíchnout, jaký má vůle zůstavitele vliv na délku lhůt a zda lze lhůty měnit i bez vůle zůstavitele.
Takže v principu je v prvé řadě třeba říct, že provést započtení daru jak z vůle zůstavitel, tak i bez jeho vůle.
Započtení z vůle zůstavitele se odráží od § 1660 a § 1662 OZ, které taxativně vypočítávají případy, při kterých dochází ze zákona k započtení na povinný díl nepominutelného dědice. Lhůta pro zápočet je vůlí zůstavitele prodloužitelná na dobu delší než 3 roky, a to u všech darů s výjimkou darů uvedených v § 1661 OZ (viz výše), kde naopak zákon předvídá dobu delší a zůstavitel může toto prodloužení omezit.
Naproti tomu započtení nezávisle na vůli zůstavitele vychází z § 1664 OZ, ze kterého vyplývá, že soud může provést započtení na dědický podíl, přestože to zůstavitel nepřikázal, pokud by byl jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn. Soud tak obvykle učiní na návrh znevýhodněného nepominutelného dědice, může však tak učinit i bez takového návrhu. Soud by přitom měl přihlížet zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k tomu, že dědici ze zákona nebo z pořízení pro případ smrti poskytl bezplatné plnění způsobilé započtení, k okolnostem, jež poskytnutí bezplatného plnění podmiňovaly či provázely, k míře znevýhodnění a v neposlední řadě také k chování nepominutelného dědice k zůstaviteli za jeho života (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp.zn. 21 Cdo 4159/2007).
Tolik tedy k jednotlivým modifikujícím skutečnostem kolace.
A teď ještě dvě velmi podstatné informace. Je třeba si také říci, v jaké hodnotě se dary započítávají a jakou formou se poté započtení realizuje.
HODNOTA DARU PRO ZAPOČTENÍ
Základní pravidlo stanovuje § 1659 OZ, když určuje, že započtení se provádí v hodnotě daru dle doby odevzdání. Dané pravidlo však neplatí bezvýjimečně, neboť dle věty druhé zmíněného ustanovení může soud v mimořádných případech rozhodnout jinak. Mohou totiž nastat případy, kdy je třeba přihlédnout ke změnám hodnoty daru v období mezi bezúplatným nabytím a úmrtím zůstavitele, případně obdobím, kdy došlo k převodu věci z obdarovaného na třetí osobu ještě za života zůstavitele. Půjde však o případy výjimečné, kdy je třeba v zájmu dosažení spravedlivého majetkového vypořádání mezi spoludědici zohlednit zvláštní okolnosti každého konkrétního případu. Změnu hodnoty daru je možno zohlednit pouze tehdy, nemá-li svůj původ ve změně stavu předmětu daru, jež spočívá v zásluhách obdarovaného (např. v následných investicích či opravách předmětu daru uskutečněných obdarovaným po nabytí daru), a jen tehdy, spočívá-li změna hodnoty daru výhradně v mimořádných okolnostech (souvisejících např. se změnou cenových předpisů či situací na trhu), jež způsobí značně rozdílné ceny předmětu daru v době, kdy byl dědici poskytnut a v době smrti zůstavitele, aniž by na tom měl obdarovaný jakoukoliv zásluhu. Přihlédnout je přitom výjimečně možné nejen k mimořádnému zvýšení obvyklé ceny darované věci, ale také k výjimečnému snížení hodnoty daru (k němuž došlo např. v důsledku neočekávaných přírodních či společenských událostí), kdy by nebylo spravedlivé, aby obdarovanému dědici byly započítávány také dary, které mu ve skutečnosti nepřinesly (bez jeho zavinění) žádný prospěch, případně mu dokonce způsobily škodu. Lze tedy uvažovat jak o variantě, že se započte hodnota daru v hodnotě vyšší, než jaká byla v době odevzdání daru, tak o započtení hodnoty nižší.
FORMA ZAPOČTENÍ
To, co nyní uvedeme, je nejčastěji předmětem omylu dědiců. § 1658 říká, že započtení na povinný díl nebo na dědický podíl NEZAKLÁDÁ POVINNOST NĚCO VYDAT!!! Takže ten, koho zůstavitel za svého života preferoval, zvýhodňoval, nemusí nic vracet, nic např. dát, vydat, převést na ostatní dědice. Zákon totiž nezná navrácení darů do majetkové podstaty pozůstalosti. Tedy co obdarovaný jednou dostal, mu zůstane a vpočtením se pouze o hodnotu daru sníží jeho zbývající dědický díl, resp. převyšuje-li hodnota darů výši jeho dědického dílu, nedostane už nic dalšího a dědictví se rozdělí jen mezi zbývající dědice.